Deset těžkych hříchů psychoterapie

Autor poukazuje na několik tématických oblastí, které jsou v psychoterapii opomíjeny a které ohrožují její svébytnost i určení. Jsou to: 1. Pravdivost, upřímnost a poctivost k sobě samému jako cesta k pravdivému životu oproti jen vymizení příznaků duševní nemoci a jejich odstranění. 2. Redukce člověka a jeho nemoci na přírodovědně definovaný organizmus oproti pojetí člověka vycházející z bezprostřední autentické a neredu kované zkušenosti existence. 3. Nedomyšlení mravních aspektů duševní nemoci. 4. Podléhání přírodovědným paradigmatům a abstraktním obecninám oproti vědě o jedinečném. 5. Odcizení psychoterapeutických jazyků bezprostřední zkušenosti a z ní plynoucímu vyjadřování hovorovou řečí dané kultury. 6. Výklad jako proh lubující porozumění tomu a z toho, co se ukazuje samo ze sebe, oproti výkladu zúženému na předem dané, konečné a takto uzavřené teoretické systémy. 7. Banalizace psychoterapie těmito uzavřenými a umělými systémy a její protiklad; novost a svěžest otevřené každodennosti. 8. Lidské osudy, události a okamžiky pojaty jen jako vnější projevy „za“, či „pod“, či mimo tuto skutečnost stojících sil, zákonů, pravidel oproti bezprostřední a neuzavřené realitě bytí ve světě, která je vlastním zdrojem antropologických určení. 9. Ne porozumění kultuře jako přirozenému prostředí člověka, za které je vydávána „panenská“ příroda bez lidí. 10. Zapomínání na vlastní kořeny psychoterapie vyvěrající z duchovní tradice Západní civilizace a nevděk vůči dobrům a hodnotám, které předkové objevili a uvedly do každodennosti.