Psychoterapie jako problém dobra a zla

Autor se dobrem a zlem a ctnostmi zabývá v kontextu duševní nemoci a psychoterapie. Upozorňuje na řecké filosofy, stoiky, Aristotela i Platóna, kteří dobro, zlo a nemoc dávají do souvislosti se ctnostmi a ty pak shledávají jako předpoklad (duševního) zdraví. To je také jejich výrazem. Pisatel poukazuje na to, že duševní nemoci jsou zlem nejen pro nemocného, ale nemoc přináší nectnosti, které se projevují v jednání pacientů vůči druhým lidem. Zároveň však upozorňuje, že psychoterapie nemocné vyviňuje svým přesvědčením, že původ ani nemoc sama nejsou pacientem zaviněny. Přesto však je zlo spácháno. Psychoterapie osvobozuje od nemoci duše a tím nepřímo i od nectnosti. Nevede však k odčinění viny, což také není jejím úkolem. Ta se odčiňuje v lítosti, odpuštění a pokání, způsobech, které poznala a rozpracovala křesťanská Evropa. Ony

akty jsou úkolem uzdravujícího se pacienta v oblastech nově se otevírajícího, již svobodného života. Je ale otázkou, jak a zda vůbec se touto věcí má psychoterapie zabývat. Technologie uplatnění i šíření zla zneužitím moci je zkoumána Zimbardem experimentálně a umělecky popsána Orwelem v románu „1984“. Na závěr se autor vrací k zakladatelům psychoterapie a poukazuje na dobra v jejich díle a jejich instituacionalizaci do Západní kultury. Hovoří o úloze psychoterapie, jejich limitacích i poukazech k dobrům, které při obnově zdraví a ctnosti přináší. Varuje před moralizováním, kterému se psychoterapie dokázala vyhnout a hledá její možnosti, jak péči o dobra a ctnosti neminout, neboť jsou, jak říká Nusbaumová, „nadmíru křehká“.